Řeč poustevníka nad umírající Atalou

„Dcero má!“ odpověděl dobrý duchovník, prolévaje slzy a stírajíc je třesavými a ochromenými prsty: „dcero má! celé tvé neštěstí pochází od nevědomosti; vychování tvé divoké a nedostatek umění potřebného jsou zkáza tvá; nevěděla jsi, že člověku nesluší vládnouti živobytím svým. Potěšena buď tedy ovečko má! Pánbůh tobě odpustí pro nevinu srdce tvého. Matka tvá a ten misionář nerozumný, an ji zpravoval, byli vinnější nad tebe, oni překročili moc svou, vynutíce na tobě slib nesmyslný. an nikdý platnosti neměl a míti nemohl před Bohem, ale pokoj Hospodinův budiž s nimi. Vy všickni dáváte světu strašlivý příklad, jak nebezpečná jest přepatá horlivost a nedostatek světla u věcech náboženství. Upokoj se, dítě mé; ten, který zkušuje ledví a srdce, bude souditi tebe podlé umyslu tvého, an čistý byl, a ne podlé skutku, an byl uhonný.
Co se týká živobytí, jestliže hodina tvá padla, v které usnouti máš v Pánu, ach, mé milé dítě! což málo ztratíš, ztratíc tento svět! Byvši živa v samotině poznala jsi hoře; co, kdyby viděla psotu pospolitosti; kdyby, přistavši na břeh Evropy slyšela urážlivý křik bolesti, an se vznáší od té staré země, jenž jest toliko mrtvých popel, zapájený slzami žijících! Obyvatelé chaloupek i paláců, všickni vespolek trpí, všickni lkají v tom udolí. Vidíny jsou královny plakati jako sprosté ženy, a užasnouti se bylo nad množstvím slzí, které byly v očí králů.
Litovala by lásky? milá dcero! rovně tak litovala by snu. Znáš-li srdce člověka, a mohla by sčísti nestálosti tužeb jeho? Snáze by spočetla vlnobití mořské, povalené od bouře. Atalo! sebe obětování, dobrodinstvo, nejsou svazek věčný: byl by den, kdy snad ošklivost následovala by za sytostí; co přešlo, za nic by pokladeno, nic by pozorováno nebylo, jediné nezhoda chudého a opovrženého spojení. Bez pochyby, dcero má! nejpěknější láska byla ona toho muže a ženy té, kteřížto vyšli z ruky stvořitele. Ráj byl zdělán jim; byli nevinní a nesmrtedlní. Dokonalí na duši i na těle srovnávali se ve všem; Eva stvořena byla Adamovi, Adam Evě.
I nemohli-liť oni udržeti se v tom stavu blaženém, kdož moci bude po nich? – Ať nedím o sňatcích prvního lidu, o tom spojení nevýmluvném, kdy sestra byla manželkou bratru; láska a přízeň bratrská sloučily se v srdci jediném, a čistota jedné z nich veličila lahodnost druhé. Všecka ta spojení skormucena jsou; závist připlazila se na oltář trávný, kde obětováno jest kozlátko; panovala pod stánkem Abramovým a na loži tom, kde arciotcové okoušeli tolika radostí, že zapomínali na smrt matek svých. Mlčím o klopotech hospodářství, o svářích, o výčitcích obapolných, o nepokoji a všech svízelích tajných, jenžto bdějí po poduškou lože manželského. Žena obnovuje bolesti své pokaždé, kdy matkou se stává, a vdávání její děje se s pláčem. Jaká žalost nad ztrátou novorozence, jejž matka kojíc vidí umírati na klínu svém! Hory byly plné upění; nic nepotěšilo Rachele, že synu jejích nebylo více.
Ale řekneš, že celá byla to žádost tvá, žíti v chaterné chaloupce s vyvoleným svým; že jsi nehledala sladkosti manželstva, jako raději vnady onéno pošetilosti, kterou jinochstvo nazývá milostí: klam, omyl, marnost, sen obraznosti raněné! I já, dcero má! znal jsem bouři srdce; hlava ta nebyla vždycky plechatá, ani prsy ty tak poklidné vždycky, jako se zdají tobě tento den. Věř mně zkušenému: kdyby člověk stálý v náklonnostech svých neustavně nalézal, čím by zbuzován byl cit jeho, jsa obnoven stále; mimo pochybu, samota a milost vrovnaly by Bohu jej samému; nebo to jsou ty dvě potěchy věčné Svrchovaného. Ale duše člověka ustává a nikdy nemiluje dlouho téhož samého předmětu ouplně. Vždy jsou dvě stránečky, kterými dvě srdce netýkají se sebe, a ty stránečky učiniti mohou život dosti nesnesitedlný.
Posléze dcero má! veliká jest to vada člověka, aby ve snách o blahosti zapomínal na tu křehkost smrti polučené s přirozeností jeho. Jest nám dokonati, jest nám rozloučenu býti. Dříveji, později, buď jaká koli blahost tvá, bylo by tomu obličeji krásnému proměniti se v tu jednotvárnou způsobu, kterou hrob dává rodině Adama; ani Šaktovo oko nepoznalo by tě mezi sestrami hrobu. Láska nevztahuje vlády své na červy rakve. Což dím, Ó marnost nad marností! co mluvím o moci přátelství na zemi! Chceš, má milá dcero, věděti vztažení jeho? Kdyby člověk některý se vrátil na světlo několik let po smrti své, pochybuji, aby uvidín byl s radostí od samých těch, kteří prolili slzí nejvíce na památku jeho; tak brzo člověk v nové přechází spolky! tak snadno na se béře jiné navyklosti! tak přirozená jest jemu nestálost! takou maličkostí jest život náš, i ve srdci přátel!
Děkuj raději dobrotě božské, milá dcero, že tak brzo vytrhuje tebe z toho dolu strašného, a povolává do sídla blaženosti, kteréž nikdý nebude konce.“

François René de Chateaubriand v překladu Josefa Jungmanna