Divoké víno, babyboxy a koně

9. června 2007, Lidové noviny

Ludvík Hess umí šokovat. Tento koňák, vydavatel a reklamní tvůrce si totiž vytkl za životní cíl zprovoznit v Česku jednadvacet babyboxů. Proč?

„Aby už nikdy nebylo nalezeno tělíčko mrtvého novorozence,“ říká. Před týdnem otevřel čtvrtý babybox v kadaňské nemocnici.

* LN Víte, že už jste pro většinu lidí pan Babybox?

Možná, že to tak už je. Babyboxům se věnuji od roku 2003, ale bohužel jsem ztratil více než rok marným jednáním s VFN v Praze o zřízení babyboxu v Zemské porodnici v Apolinářské. Pak díky prvnímu babyboxu, který jsme před dvěma lety otevřeli v GynCentru v Hloubětínském zámečku v Praze 9, se projekt rozběhl.

* LN Kolik jste už pochytali dětí?

Celkem šest, poslední byl osmiměsíční chlapeček Mário v Brně a předposlední Adam Ježíšek těsně před Vánocemi v GynCentru v Hloubětíně.

* LN A chcete mít dohromady dvacet babyboxů, jak jste plánoval před dvěma lety?

Jednadvacet. Rozhodl jsem se pro dvacet jedna.

* LN Proč?

Moje oblíbené číslo. Já mám takovou vizi, že budu babyboxy otevírat každý rok 8. března na Mezinárodní den žen, 1. června na Mezinárodní den dětí a 5. prosince na Mikuláše. Takhle jsem si to naplánoval.

* LN Jste spokojený s tím, jak babyboxy fungují?

Nedá se říct spokojený. Spíš je to otázka jakéhosi zadostiučinění, satisfakce, že to k něčemu posloužilo, že jsou potřeba. Zdaleka nejsem přesvědčený o tom, že by babyboxy byly všespásné. Domnívám se, že to je jeden kamínek do mozaiky, jež může pomoci nešťastným maminkám, které se dostanou do tíživé životní situace – sociální anebo psychické.

* LN Při rozjezdu babyboxů v Čechách proti nim nejrazantněji vystupovalo ministerstvo zdravotnictví a akademický svět. Ještě stále s nimi bojujete?

Už dávno ne. Ti ministři, co přišli po Emmerové, jsou příznivci. Už nemám moc oponentů. Tu a tam se někdo ozve, například František Schneiberg, předseda Sociálních pediatrů nebo jak se ta jejich organizace jmenuje, ale musím říct, že nedávno jsem se zúčastnil jakéhosi duelu do novin a když se redaktor sháněl po oponentovi, nemohl už ani nikoho najít. Nakonec mu Franta Schneiberg řekl, že minus babyboxů je to, že dítě nezná svoji identitu. Samozřejmě si to uvědomuji, on vychází z Mezinárodní úmluvy o právech dítěte, ale tam je to definováno tak, že dítě má znát svoji identitu, pokud je to možné. Já se ale domnívám, že právo na život je zcela nadřazené všemu.

* LN To je sice pravda, ale když jsem před časem mluvila s ředitelkou Kojeneckého ústavu v Krči primářkou Lukešovu, tak říkala, že identita dítěte je velmi důležitá pro jeho pozdější život. Protože jen pokud známe své kořeny – rodiče, tak dokážeme lépe pochopit motivy svého chování.

No jo, ale co vám to bude platné, pokud nebudete živá! Takových dětí, které neznají svoji identitu, chodí po světě ne desetitisíce, ale statisíce, možná i miliony a nějak se s tím vyrovnají. Je to jistě bolestné, ale přece byste nechtěla, aby raději skončily v zimě na lavičce v parku.

* LN Víte, co mi připadá legrační? Že se tady bavíme o anonymním odkládání dětí, ale tady v Česku do babyboxu matky strkají rodné listy. To už ho můžou rovnou odnést například do kojeneckého ústavu.

Vysvětluji si to tím, že maminky mají velké zábrany jednat s jakýmkoli úřadem. Možná si neuvědomují, že nikdo je nemůže odmítnout a nemůže je ani trestně postihnout. Trestní postih je možný jen v případě, že matka dítě ohrozí na zdraví nebo na životě. Takže když ho nechá v čekárně dětské ordinace, je vcelku jasné, že sestra, která otevře dveře, ho najde. Je to samozřejmě lepší, než když ho odloží v parku pod keřem, nebo když ho zabije. Já jsem přesvědčen, že maminky, které své dítě odkládají do babyboxu, nechtějí jednat s úřednicemi oddělení péče o dítě. Ony jsou tam někdy pěkný Zubatý, co si budeme povídat (narážka na sociální pracovnici Zubatou ztvárněnou Reginou Rázlovou ve filmu Kolja – pozn. red.).

* LN Pojďme k dalšímu oboru vaší činnosti, a tím je reklama. Už za minulého režimu jste byl reklamním tvůrcem. Jak jste se tím mohl uživit, vždyť tenkrát moc příležitostí pro reklamu nebylo?

Máte pravdu. Byla tam omezení. Vzpomínám na jednu kuriózní akci, když jsem v roce 1965 získal zákazníka Severočeské tukové závody. Vyráběli zubní pastu Flora a chtěli umístit reklamu do časopisu Vlasta, ale to tehdy nebylo povolené. Já jsem se však domluvil se soudružkami redaktorkami, že do Vlasty budeme vkládat letáčky, které budou mít na jedné straně básně.
A na druhé straně byla pak reklama na Fluoru. Ještě jako dnes to vidím, jak sedím s mladými básníky v noci na poště v Jindřišské ulici, kam přijížděly vejtřasky, z nichž se vykládaly kontejnery s Vlastičkami. My jsme se po nich nedočkavě vrhali a vkládali jsme do nich ty letáky. To byla moje první reklamní kampaň.

* LN Po změně režimu jste musel mít jako reklamní tvůrce doslova žně. Je to tak?

Byly doby, kdy jsem si reklamou vydělával opravdu velmi slušně. Zastupoval jsem třeba tea tree oil. Víte, co to je?

* LN Samozřejmě, kdo to neví?

A víte, proč to víte? No, protože jsem sedm let učil národ, že tea tree oil je na všechno – na tělo, na duši a nakonec i na podlahu.

* LN Mediálně zastupujete různé osobnosti. Kromě jiných jste zastupoval i Bohumila Kulínského. Co říkáte na jeho kauzu s nezletilými sboristkami?

Bohumil se dostal během svého života do styku se stovkami ženských. I hodně mladých. A když se mužský, který je pro ně idol, dostane do kontaktu s takovým množstvím ženských, tak je hodně pravděpodobné, že se s nimi nějak zaplete. A pak to takhle dopadne. Nemyslete si, že ty holčičky čekají na to, až jim bude patnáct, ony na to nečekají. Ale není to hezký, Bohumile, nechválím ti to, pokud jsi s těma holčičkama něco měl. To ti vzkazuju. Ale stejně si myslím, že jsi s nima ani nic neměl, že jsi jen vešel do řečí.

* LN Je vám ho líto?

Je mi ho líto.

* LN A těch holčiček?

Je mi líto i těch holčiček.

* LN Dělal jste reklamní kampaně i pro filmy Pelíšky, Kolja, Báječná léta pod psa... Co konkrétně?

Mým úkolem bylo medializovat ty filmy, publikovat rozhovory s tvůrci, divácké soutěže a tak dále.

* LN Děláte ještě v tomto byznysu?

Ne. S herci je problém. Polívka, Donutil, Kodet, Stašová... Speciálně s Kodetem to byla katastrofa, kdo z vás ho znáte, víte, jak byl nevyzpytatelný. Zvoníte u dveří, on vás vyhodí, že nemá čas. Já sednu do auta, že odjedu, on na mě volá, vrať se zpátky. A podobně to bylo se všemi. Pelíšky byly rozhodující. Řekl jsem si dost. Jediná, s kým jsem se vždycky na všem domluvil, byla Stellinka Zázvorková. Ta byla bezproblémová.

* LN Už od roku 1964, kdy vám bylo sedmnáct let, vydáváte literární časopis Divoké víno. Patřil za komunistů k samizdatu?

Nikdy ho nepovolili. Vycházel za jistého stupně utajení.

* LN Přijde mi neuvěřitelné, že to vydáváte pořád.

Ale už jsem opatrnější, vydávám časopis na internetu, kde se mu daří dobře, denně má až dvě stovky čtenářů. Obávám se, že kdybych to vydával na papíře, tak neprodám ani číslo.

* LN Protože jen blázen dnes vydává poezii?

Je to tak. V tržním prostředí se poezie moc neuplatní.

* LN Je pravda, že jste byl jedním z prvních editorů básníka Jiřího Žáčka a Václava Hraběte?

Ano. Jirka Žáček poslal svoje první básničky do Divokého vína a já jsem mu je tam otisknul. On je na to dodnes pyšný. Chlubím se taky Karlem Sýsem i přesto, že je členem KSČM. Mně mnozí vyčítají, že tisknu básníky, kteří tiskli i v minulém režimu. Je to jako by si zasloužili vyhnanství za to, že publikovali...

* LN To je asi věc názoru. Ale pokud vím, tak jste byl kvůli Divokému vínu ve vězení na Ruzyni.

Strávil jsem tam dva měsíce ve vyšetřovací vazbě v roce 1972. Nebyl jsem odsouzen, ale fakticky tím skončila první éra vydávání Divokého vína. Já už jsem měl v tu dobu koně, takže mě brali jako soukromníka, co navíc vydává básničky. Zkusil jsem vydávat Divoké víno ještě v roce 1974 a 1975, ale pak začali kolem mě obcházet policajti a já jsem s tím raději přestal, protože jsem byl vyplašený. Nejsem moc statečný. Takže jsem zalezl do stáje.

* LN Před vámi leží ohromná kniha s názvem antologie Divokého vína 1964–2007. Kolik váží?

Skoro dvě kila. Má 496 stránek a 212 autorů. Vydala ji Národní knihovna a Nakladatelství Slovart. Kniha čítá dvacet sedm kapitol mých vzpomínek, k nim jsem vybral básníky, fotografy a výtvarníky a jejich tvorbu z let šedesátých a přidávám jako kontrapunkt i jejich básničky současné. Kromě staříků tam najdete vždycky i současné mladé autory. Takže je to takový mišmaš. Jinak Divoké víno lze najít na internetu na webových stránkách www.divokevino.cz.

* LN Jakou otázku dostáváte od novinářů nejčastěji?

Kromě babyboxů? Tak to rozhodně, kolikrát jsem byl ženatý. Nechci na to odpovídat, a tak jsem se rozhodl, že o tom budu psát v úvodnících Divokého vína.

* LN Kolik máte dětí?

Copak to nějakej chlap ví určitě? Nevím, několik. Určitě vím o Matýskovi – Matyášovi. To je ten čtyřletý kluk, jak kolem nás pobíhá, jak si asi říkáte, že to bude můj vnuk. A tamhle Lucie není moje dcera, ale Matýskova maminka.

* LNA víte aspoň, kolik máte vnoučat?

To vím přesně, mám jich pět. Nejstarší Filip nedávno maturoval.

* LN Jak často za vámi jezdí?

Ne moc. Myslím, že se mě totiž trochu bojí, protože vědí, že bych jim vrazil do ruky vidle a nutil bych je hrabat a zametat ve stáji.

***

Curriculum vitae Ludvík Hess

* Narodil se 4. února 1947 v Kladně a toto město předurčilo celý jeho život. Dědeček Jaroslav Matyáš ho vodil na kladenskou jízdárnu na Sletišti, kde potkával koňská spřežení a poprvé seděl v sedle. K obveselení všech prohlašoval, že bude sedlákem. Oficiálně se jím stal až v roce 1988, kdy mu Úřad pro Prahu 10 vystavil jakési potvrzení – předchůdce živnostenského listu – že je samostatně hospodařícím rolníkem. Chov koní ho v 80. letech živil. Jako student gymnázia začal v roce 1964 vydávat literární časopis Divoké víno. Vydává jej dodnes. V letech 1965 až 1969 studoval na Fakultě sociálních věd a publicistiky UK. Kromě chovu anglických plnokrevníků se snaží celý život živit reklamou – medializoval mama protézy a kontaktní čočky, Věru Martinovou a Petru Janů, tea tree oil a fialové obchody Vít potraviny, Kolju a Pelíšky. V roce 2003 vynalezl slovo „babybox“ – schránka na odložené děti. Ludvík Hess je držitelem několika ocenění, jen letos získal tři: cenu Zlaté srdce od nadace Naše dítě, stříbrnou medaili od Národní knihovny a bronzovou sošku „dvoukřídelníka“ jako Literární cenu od Unie českých spisovatelů, obě dostal za knihu Antologie Divokého vína.
MONIKA MUDRANINCOVÁ
...