Marco Polo, Milion, kap. XXVIII.

O starci s hor, kterak si udělal ráj a najímal vrahy.

Milice jest země, kde se zdržoval za starodávna vládce hor. Nyní vám budeme vypravovati příběh, jak jej Marko uslyšel od mnoha lidí. Vládce je nazván v jejich jazyku Aloodin. Dal zříditi mezi dvěma horama nejkrásnější zahradu a největší na světě; tam bylo všeliké ovoce a nejkrásnější paláce na světě; všechny vykládané zlatem s podobami zvířat i ptáků; byly tam roury: jednou přicházela voda, druhou med, třetí víno. Byli tam jinoši nejkrásnější na světě i kteří uměli nejlépe zpívati i hráti i tančiti; i namluvil vládce obyvatelům, že to jest ráj. A proto to učinil, poněvadž Mahomed řekl, že kdokoli by šel do ráje, nalezl by řeky tekoucí mlékem i medem i vínem; proto jej učinil podobným tomu, jak pravil Mahomed. A Saraceni oné krajiny věřili opravdu, že to jest ráj; a do této zahrady vstupoval jenom ten, koho on chtěl učiniti vrahem. U vchodu do zahrady měl tvrz tak pevnou, že se nebál žádného člověka na světě. Vládce choval při svém dvoře všechny mladíky od dvanácti let, o kterých se mu zdálo, že se stanou statečnými muži. Když je chtěl vládce uvésti do zahrady, po čtyřech, po desíti, po dvacíti, dal jim píti opium a oni spali dobré tři dni, i dal je donésti do zahrady. Když se mladíci probudili, nalézali se tam uvnitř, a vidouce všechny ty věci, opravdu věřili, že jsou v ráji; od té doby měli, čehokoli se jim zachtělo, takže by byli dobrovolně z oné zahrady nikdy neodešli. Vládce má krásný a bohatý dvůr a působí, že věří obyvatelé všech hor, že jest tomu tak, jak jsem vám řekl; a když chce poslati některého z těchto mladíků na některé místo, káže jim dáti nápoj, aby usnuli, a dá je přenésti ven ze zahrady do svého paláce. Když se probudí uvidí. kde jsou, velice se podiví a jsou velmi zarmouceni, že jsou pryč z ráje. Odeberou se ihned k vládci, věříce, že jest veliký prorok a padnou před ním na kolena. On se jich táže: „Odkud přicházíte?“ Odpovědí: ,,Z ráje,“ a vypravují mu, co uvnitř viděli, i mají velikou chuť vrátiti se tam; a když vládce chce některou osobu dáti zabíti, dá vynésti toho, kdo jest nejstatnější, a káže mu zabiti koho chce; a oni to dělají rádi, aby se vrátili do ráje. Uniknou-li, vrací se ku svému pánu; je-li některý přistižen, rád umírá, věře, že se vrátí do ráje. A když chce vládce dáti zabiti některého člověka, vezme ho a praví: "Jdi, učiň to; to ti káži, poněvadž ti chci připraviti návrat do ráje; vrahové jdou a vykonají to velmi rádi. Takovýmto způsobem neunikne nikdo před vládcem hor, koho on chce usmrtiti; a pravím vám, že mnozí králové mu platí daň ze strachu před tím. To jest pravda. že r. 1277 Alau, pán východních Tatarů, klerý znal všecky tyto úklady, umínil si ho sám zahubiti; i poslal některé ze svých pánů do té zahrady; leželi tři léta kolem hradu nežli ho dobyli; a nikdy by ho nebyli vzali leda hladem. Tedy hladem byl dobyt a zahynul vládce i veškeren jeho lid; a od té doby tam nebylo již žádného vládce; s ním zaniklo veškeré panství.
Nyní to nechme a jděme dále.

Statistika obyvatelstva okresu Kadaň 1936

Domine quo vadis? (Carracci)

K páté námitce.

Kdyby jednoženství bylo podle práva přirozeného, sám Bůh by nemohl podle sv. Tomáše dovoliti změnu. Ale poněvadž Jakub pojal dvě sestry za manželky, David pět manželek, Šalomoun 700 a takřka všichni patriarchové měli více žen, ani v tom není dovolení, třebas se věří, že tomu tak jest. Jest zřejmo, že více žen není proti přírodě, ba všichni živočichové se páří s více samičkami, vyjmouc snad hrdličku. Holub se pak páří jen se sestrou. A nemůže býti toto poznání v tomto státě, jenž se spravuje zákony přírodními, nikoliv zjevenými. Ba příroda učí, aby kdo nemůže zploditi s jednou, souložil s jinou. Toho též dosáhla jako přirozené věci Sara na Abrahamovi, ač-li tu nebylo zjevení, Lia a Ráchel daly manželovi vlastní služky. Jak tihle obyvatelé Slunečního státu mohou věděti, že jest to proti přírodě, nemají-li ani lidé ani živočichové opačného poučení? Nadto nemají oni občané ani jednu ani více žen, ale v době k plození předepsané se každý přiblíží k té, kterou mu zákon ustanoví pro blaho státu, neplodí pro sebe, nýbrž pro stát; rovněž ani ne my. Otec totiž u nás nemá tolik moci vůči synovi jako stát, neboť část je pro celek a ne celek pro stát. Jestliže tudíž celek stará se o svou celistvost ve Slunečním státě a nesvěřuje jej jiným soukromníkům, jedná správně. Manžel, jenž souloží z rozkoše s ženou, kdykoli se mu zachce, plodí slabé a zrůdné potomstvo. Leckdo se stará o dobré rozplemeňování koní, nikoliv však o své potomstvo. I Aristotelovi jest to souložením proti přírodě, jestliže by někdo otrockého smýšlení dychtil po manželství s ženou urozenou a souložil by s ní, jak se mu zachce. I sv. Jan Zlatoústý v knize „O kněžství“ kárá nevědomého biskupa, jenž baží obrazně po manželství s urozenou církví. Řekl Pán: „Budou dva v jednom těle.“ To jest pravda a tak jest tomu i v našem státě. Pán totiž neučí, aby každý poznal jen jednu ženu, jinak by ani Jakub nebyl pojal současně dvě manželky, ani by nebylo dovoleno po smrti jedné ženy pojmouti jinou. Ze soulože dvou se stává tedy jedno tělo, aby ze semene obou vznikl jeden potomek. Ambrož praví s apoštolem: „Nebyl bych zde uznal hřích, kdyby to zákon nebyl řekl.“

Tommaso Campanella, Sluneční stát

C'est lui la poésie

Jean Aicard

Un murmure, un rayon, voilà ce qui le charme
Une ombre, un cri le met en pleurs ;
C'est lui la poésie : un sourire, une larme,
L'amour des rayons et des fleurs...

Karel Konrád: Rozchod!

KAPITOLA PRVNÍ, ÚVODNÍ

Od polobarokní budovy pošty, oddělena příčnou ulicí, táhne se dlouhá, temnězelená fasáda chlapeckých škol. Změnivši tvar říms a nátěr omítky ve špinavě lososový, přechází v budovu reálky. Její vzhled jako by splýval s výrazem vynálezce lodního šroubu, jehož busta je umístěna v průčelí.

Všechny tyto tři budovy, pošta, obecné školy a reálka, vytvářejí dojem jednoznačného tónu. Jeho monumentalita byla ještě podtrhnuta shodnou úpravou a výší krytiny. Ostatní domy v této Poděbradově třídě bývaly před lety obydleny většinou státními úředníky rakousko-uherské říše; při svátcích císařského rodu vlály skoro z každého vikýře černoožluté prapory.

Guvernantky tudy vodívaly svěřence do krásného, avšak velmi smutného sadu, »nemocenského«, který byl rozložen v týlu.

Jak zádumčivý a půvabný park!

Jeden jeho konec, přepažený plotem z neohoblovaných latěk, skrýval dosti zanedbanou nemocnici. Na opačné části stál atelier s věčně zakrytými okny. Pověsti o anarchistovi, který zde glosoval perokresbami sedmero hlavních hříchů, jež páchali na poddaných bohatí a mocní, a který se prý choval jako nezdvořák, ba jako divous, netýkaly se jen chudého malíře, ale i té nádherně rostlé baronesy, jež se prvá projížděla napříč celým městem na bicyklu, prostovlasá a zářící; uctivě opovrhovaná.

Křepelák vztekle štěkal za vysokou zdí. Nikdy nebyly záclony vytaženy, avšak světla často planula dlouho přes půlnoc.

V tomto parku, jakoby zakletém, zvonily jen ostruhy dragounů, kteří sem doprovázeli chůvy.

Rozbujelý hloh dusil japonské kerie; vodotrysk zestárl. U samoty předměstského nádražíčka končil sad skupinou bříz popsaných milenci. Čtla se tu i velmi cizí jména. Po jedné straně parku byly zadní trakty Poděbradovy třídy, jinak táhly se všude lány obilí, bez určitého obzoru. Hlomoz lokálky, mířící do německých měst, a křik dětí zněly tu bez ozvěny, jako z velké, skličující dálky. A celou ulicí probíhal vítr, často podobný meluzině, otáčeje skoro bez přestání čepečky komínů a plechovými ozdobami nad altánky, těmi barvoslepými růžicemi.

Uprostřed Poděbradovy třídy, přímo proti budově střední školy, byl dům plný pachu lékařského umění, té dědičné vůně nutící mimojdoucí mluviti spíše šeptem. Kromě přízemí byl celý ozdoben freskou, kterou zhotovil Emil Holárek, onen podivínský malíř z atelieru v parku, pro Mudra Otakara rytíře z Purkyní. Kolem oken to byly s počátku ornamenty bylin, snad nějakého medicinálního bodláku, a uprostřed pak velká postava doktora Jesenia.

Jak nerad vzpomínám na tebe, patricijská ozdobo! Byla jsi proti oknům naší kreslírny. Kolik jen výkresů musili jsme vypracovati, jimž tys stála modelem! A profesor Lyer znal každý záhyb ornamentu, každý lístek jeho lodyhy, jsa sám obyvatelem toho domu. Jaký to byl milý podivín s třemi vlasy děda Vševěda! O přestávkách vyučování odskočil někdy do svého bytu, který byl přesně naproti, aby nás pozoroval dalekohledem - ukryt za záclonou - a zejména sledoval lavice, v nichž byla vykázána místa privatistkám. Miloval všechny žáky na způsob dobrotivého a přísného otce a nikdy nelenil prohlédnouti topírnu, jediné místo, kde bylo možno ve školní budově kouřiti cigarety plnými ústy. A tehdy prchali přistižení po sesouvajících se haldách uhlí, boříce se po pás. Již je dávno mrtev. Již nepohlavkuje septimány, vyšší skoro o dvě hlavy. Již nehudruje. A již lítostivě nepláče, když některý z žáků odchází z ústavu. Již nerozšiřuje vlání jeho chudého kabátu (myší barvy) zatuchlý pach kabinetních sbírek a vůni kreslicích prken. Ten ráz ovitý a krásný stařík se třemi vlasy děda Vševěda zemřel potupnou smrtí, jako oběť světové války: podvýživou. Nuže, spěte klidně, vzácný poctivče! Byl jste za života tak sám. Za chřestění kaučukových manžet bylo jediným zvukem ve vašem přísném mládeneckém pokoji, když jste v něm přecházel, v tom vězení plném kvaší, akvarelů, a náhle jste prudce složil ruce jako dokořán.

Dům s freskou Emila Holárka!

V přízemí, kde byla primářova ordinace, odpočíval na skříni vycpaný krokodil. Bylo ho vidět zcela dobře, i když nebyla okna právě otevřena. Na druhé straně stála ještě jiná skříň, její modrá plenta se někdy trochu poodhrnula, a tu zasvítila žebra kostlivce. Nikdy jsem nechtěl jíti, jako malý chlapec, za soumraku touto ulicí, ani po druhém, protějším chodníku. A nikdy jsem se nedovedl v parku vžíti do her, třeba jsem měl velmi rád vodomet se zlatou rybkou, stále a stále myslil jsem jen na chvíle návratu. Bude plenta odhrnuta? Mysle na to, nevycházel jsem z jakéhosi proudění, jež probíhalo mým tělem a způsobovalo bázlivé mrazení, jako by celý sad patřil kostlivci a jako by každé houští, polostín a zapraskání větví bylo spojeno s jeho jménem v magický kruh. Musili jsme se totiž vraceti kolem primářova domu, jiné zpáteční cesty nebylo.

Opakovaná představa, že bude šero, až půjdeme domů, a že skelet snad tmou oživuje, byla tak mocná, že jsem ze stupňovaného a dlouhotrvajícího neklidu téměř pociťoval nevolnost. Podobného druhu, jako tenkráte, když jsem při listování v staré ilustrované knize přišel na obludný obrázek, jak nazí Indiáni mučí u kůlu krásnou bílou ženu, celou vysvléknutou, krutě kolem ní. křepčíce. Jak se svíjela bolestí! A ňadra byla vysoko napjata. Obestřela mě tíseň a jakési temné, vzrušující svědění, kterého jsem dosud nepoznal. Musil jsem vyběhnouti ven, na dvůr, a tam se rozeštkati nad její omamnou bělostí a nad jejími hrůzami. Bude dneska plenta opět odhrnuta? Již od páté hodiny raději jsem naléhal, aby se sestry vrátily; předstíral jsem hlad. Nebo bolest hlavy. Ale teprve nyní, kdy slunce přestalo žhnouti, zdůvěrněla krása větví a vůně jehličí. Vynutil jsem si však po každé častější odchod, ještě před soumrakem. Jak byla divná ve své liduprázdnosti ta dlouhá Poděbradova ulice! A jak tu fičel a chrastil vítr!

Šli jsme po druhé straně chodníku.

Marie mi poradila, abych zavřel oči, když jsme se přibližovali k lékařovu domu. Utíkaly se mnou obě, teprve až u budovy pošty (jež má barvu velmi obnošené jelenicové rukavice) opět jsem otevřel zrak.

Bylo dnes viděti smrt?

Bylo ji vidět? Bylo?

Ne! ujišťovaly mne sestry, ne! Chodily tak rády do »nemocenského« parku, snad aby někdy zahlédly božskou chůzi baronesy Woldrické, až půjde z atelieru.

Ale jedenkráte jsem přece úplně zapomněl na všechen strach. Tenkráte se mi již podařilo přiměti mé opatrovnice k návratu, již jsme měli atelier za zády a zahýbali dolů z břehu k městu, když jsme spatřili na basénku malý div, párek divokých kachen. Nejkrásnější barevné střepy, jaké jsem objevil v polozasypaném výklenku naší kůlny, nemohly se ani zdaleka přirovnávati k nádheře peří kačerova ocasu. Ukryti za keřem, pozorovali jsme jejich plaché počínání, to vytříbené držení krků, jako by to byly začarované zámecké paní. A zatím se již setmělo.

Uvědomil jsem si to s hrůzou, odpíraje jíti domů Poděbradovou třídou. Všechny sliby byly marny. Jako hrozby.

Sestry mě pevně popadly každá za jednu ruku. Nekřičel jsem. Náhle jsem se vzepřel nohama do země. Chvíli mě takto vlekly, bledého a s pevně zamknutýma očima. Moje bezvládnost je záhy unavila, nemohly mě již dále utáhnouti. Rozhodly se, že tedy odejdou samy. Jejich předstíraný odchod, při němž počítaly s tím, že za nimi přiběhnu, nezlomil nikterak můj odpor. Byl jsem již skoro bez sebe a padl jsem na zem, abych potlačil zděšení, jako kdysi nad obrázkem mučené bělošky. Nezbylo jim, než aby se vrátily. A pak jsme šli velikou a velikou oklikou, přes lány polí, světla města se nám vzdalovala. Cítil jsem, že moje hlava je ztrnulá, ne• schopná ohlédnouti se. Potom jsme se dali pěšinou kolem osamělé kapličky, vyčnívající obilí jako veselý klobouk žence; zde si prý později jedna z mých tetiček vymodlila na své patronce návrat mužův z války. Teprve v bezpečí této cesty, když již bylo možno rozeznati hluk města, daleko od skříně s nahým kostlivcem, mohl jsem se konečně uklidnit.

A již nikdy nemohla mi Poděbradova třída býti příjemná, zošklivila se mi navždy. I když jsem byl již schopen styděti se za ono panické bání, a i ještě později, kdy jsem již chápal temnou a ponornou spojitost bázně z kostlivce s dojmem vyvolaným obrazem běloskvoucí nahé ženy, již tak trýznili, ani tehdy mi nebyla tato ulice milým místem, stále jsem byl stísněn, byť jen lehce, když jsem musil tudy denně chodit do střední školy a denně se dívati na dům s freskou. Již u budovy pošty, kde je začátek Poděbradovy třídy, jako by zavanul do tváří všechen bývalý strach, sice již uschlý, jako stará kytka v herbáři, ale přece ji bylo ještě cítiti, třeba sotva znatelně. Budova střední školy převzala nyní na sebe všechnu nelibost protější skříně se smrtí a obnovila všechny ony zneklidňující pocity. Vím, jak jsem se úzkostlivě vyhýbal nejen této ulici, ale i celé okolní čtvrti, abych si pohledem na školu, třebas jen zpovzdáli, nepotřísnil radost z vagací. A vždy jsem si myslíval o těch, kdož jsou nuceni bydliti v blízkosti, či dokonce naproti, jako hoši doktora z Purkyní, že nemají vlastně žádných pravých, skutečných prázdnin.

Byli to čtyři bratři.

Potkávali jsme je někdy, když šli s rodiči na procházku. Otto, Emanuel, Jan a Jiří.

...

Jean-Baptiste Rousseau

Houdart n'en veut qu'à la raison sublime
Qui, dans Homère, enchante les lecteurs :
Mais Arouet veut encor de la rime
Désabuser le peuple des auteurs.
Ces deux rivaux, érigés en docteurs,
De poésie ont fait un nouveau code ;
Et bannissant toute règle incommode,
Vont produisant ouvrages à foison,
Où nous voyons que, pour être à la mode,
Il faut n'avoir ni rime ni raison.