Sir Walter Raleigh

What else is hell, but losse of blisfull heauen?
What darknes else, but lacke of lightsome day?
What else is death, but things of life bereauen?
What winter else, but pleasant springs decay?

Vnrest what else, but fancies hot desire,
Fed with delay, and followed with dispaire?
What else mishap, but longing to aspire,
To striue against, earth, water, fire and aire?

Heauen were my state, and happie Sunneshine day,
And life most blest, to ioy one howres desire,
Hap, blisse, and rest, and sweete springtime of May,
Were to behold my faire consuming fire.

But loe, I feele, by absence from your sight,
Mishap, vnrest, death, winter, hell, darke night.
...

Ubohost ctižádosti

Svatý Augustin: Vyznání (přeložil Mikuláš Levý)
Kniha šestá
Hlava VI.

Prahnul jsem po hodnostech, zisku a manželství a Ty jsi se mně smál. V těch žádostech jsem trpěl přehořká muka; Ty jsi mně byl tím milostivějším, čím méně jsi dopustil, aby mně bylo sladkým něco, co jsi nebyl Ty. Viz mé srdce, Pane, jenž jsi mi vnukl, abych připomenul a vyznal tuto věc. Nyní lne k Tobě duše má, již jsi vysvobodil z chytlavého lepu smrti. Ach, jak byla bídná! A Ty jsi rozjitřil ránu, aby bolestí přemožena, opustivši všechno, se obrátila k Tobě, jenž jsi nade všechno a bez něhož by ničeho nebylo; aby se obrátila k Tobě a byla uzdravena. Och, jak jsem byl tehdy nešťasten! Ty jsi způsobil, abych cítil své neštěstí v ten den, kdy jsem se připravoval přednésti chvalořeč císaři plnou lží, již si pochvalovali ti, kteří věděli, že lhu. Mé srdce svíralo se těmi starostmi a planulo horečkou záhubných myšlenek, když kráčeje ulicí milánskou, zpozoroval jsem chudého, podnapilého žebráka, jenž žertoval a se veselil. Povzdechnuv řekl jsem přátelům, kteří mne doprovázeli: „Jaká muka nám připravují naše pošetilosti!“ Vždyť vším svým úsilím - jež jsem tehdy vynakládal, vleka s sebou pod ostny žádostí celé břímě svého neštěstí, jehož tíha se stále zvětšovala - nechtěli jsme dosíci ničeho jiného než klidné radosti, v čemž nás onen žebrák již předešel a kam snad my nikdy nedospějeme.

Tedy čeho onen žebrák dosáhl několika vyžebranými haléři, totiž radosti z pozemské blaženosti, toho jsem já dychtil dosíci po tak obtížných a neschůdných cestách? On zajisté neměl pravé radosti, já však svou ctižádostí jsem hledal mnohem nepravější. A přece on byl pln radostí, já pln neklidu; on beze vší starosti, já pln obav. A kdyby se mne byl někdo otázal, chci-li býti vesel, nebo se strachovati, byl bych odpověděl: „Chci býti vesel!“A kdyby se mne opětně někdo otázal, chci-li býti jako on, nebo zůstati,jak jsem byl, byl bych odpověděl: „Chci býti jaký jsem, třeba starostmi a strachem zmořen.“ Byl bych odpověděl ne dle pravdy, nýbrž převráceně. Neboť neměl jsem si dáti přednost před ním, protože jsem byl učenějším, poněvadž jsem v učenosti nenalézal žádné posily; ale učeností jsem usiloval se zalíbiti lidem, ne pro jejich poučení, nýbrž pro dosažení jejich obliby. Pro to jsi holí své kázně rozdrtil mé kosti. (ŽALM 41, 11).

Odstupte tedy, kdo říkají duši mé: „Jest rozdíl mezi radostí a radostí! Onen žebrák se radoval z opilosti, ty však se chceš radovati ze slávy“. Jaká to, Pane, sláva, která není v Tobě? Neboť jako ona radost nebyla pravou, tak ani tato sláva nebyla pravou, poněvadž ještě více převracela mou mysl. Onen ještě té noci se vyspal ze své opilosti; já však se svou jsem lehal a vstával, abych s ní opět lehl a vstal a po kolik dní! Vím, že mezi radostí a radostí je rozdíl a radost ze svaté naděje se nevýslovně liší od radosti toho ubožáka. A také proto byl mezi námi rozdíl. Onen žebrák byl totiž šťastnější nejen proto, že byl pln radosti, když mé nitro hlodala starost, nýbrž i proto, že on děkuje dobrodincům si zaopatřil víno, kdežto já lží jsem hledal svou nadutost. Vtom smyslu jsem tehdy mnoho mluvil svým přátelům; často jsem uvažoval o svém stavu a shledával jsem jej velmi špatným, a nelibost, kterou jsem cítil, zdvojovala mé neštěstí. A usmálo-li se na mne štěstí, mrzelo mne vztáhnouti po něm ruku, neboť prchlo dříve, než jsem je mohl zachytiti.

teamo

James Joyce Noře Barnacle

Moje sladká zlobivá šoustalko, tady je další z nabídek pěkných podvlíkaček, punčoch a podvazků. Kup si podvlíkačky pro štětky, lásko, a určitě je na nohavicích postříkej nějakou voňavkou a taky je vzadu trošku poskvrň.

Vypadá to, že jsi nedočkavá, jak jsem přijal tvůj dopis, o kterém tvrdíš, že je sprostější než můj. V čem je lásko sprostější než můj? Ano, je sprostější na jednom místě nebo na dvou. Je to tam, kde píšeš, co mi uděláš jazykem (nemyslím to, že mě vykouříš) a to krásné slovo jsi napsala kapitálkama a podtrhla jsi ho, ty moje malá ničemnice. Je vzrušující slyšet to slovo (a jedno až dvě další, která jsi nenapsala) z dívčích úst. Ale chtěl bych, abys mluvila o sobě a ne o mně. Napiš mi dlouhatánský dopis, plný takových a dalších věcí, o sobě, miláčku. Teď už víš, co mi postaví knot. Piš mi i ty nejmenší věci o sobě, jen aby byly obscénní, tajný a oplzlý. Nepiš nic navíc. Ať je každá věta plná špinavých nemravných slov a zvuků. Jsou všechny tak příjemný, když je slyším, ale i když jsou napsaný na papíře, a ty nejsprostší jsou nejkrásnější.

Ty dvě části těla, který dělají prasečiny, jsou pro mě ty nejpříjemnější. Dávám přednost tvojí prdeli, miláčku, před cicinama, protože to, co s ní děláš, je čuňárna. Miluju i tvojí kundu, ani ne tak proto, že ti ho tam láduju, ale protože dělá zase jinou čuňárnu. Dokážu celej den ležet a honit si ho, když se dívám na to božský slovo, který jsi napsala a na to, co jsi napsala, že budeš dělat jazykem. Přál bych si, aby mi bylo dopřáno slyšet tvoje rty brebentit ty nebesky vzrušující oplzlosti, vidět tvoje ústa vydávat špinavý zvuky, cítit tvoje tělo, jak se pode mnou svíjí, slyšet a cítit ty tučný dívčí pšouky vypouštěný z tvýho krásnýho nahýho zadku, a šoustat šoustat a šoustat kundu mojí malý rozpálený šoustalky až do skonání.

Jsem teď štastnej, protože mi moje kurvička řekla, že chce, abych jí to udělal do prdele a do pusy a chce mě rozepnout a vyndat mi kyj a vysát mi ho jako dudlíka. Ještě víc a ještě špinavějších věcí než tyhle se mnou chce dělat moje nahá prcanda, moje zlobivá svíjející se samohoňka, moje sladká špinavá pšoukalka.

Dobrou noc, kundičko moje. Jdu si lehnout a leštit si ho, dokud nevystříknu. Piš víc a oplzleji, miláčku. Až budeš psát, dráždi si krytolízek, abys říkala horší a horší věci. Piš ty sprosťárny velkejma písmenama a podtrhávej je a líbej je a přitlač si je na chvíli ke svý horký kundě, miláčku, a taky si na chvíli vyhrň šaty a přilož ty slova ke svýmu krásnýmu upšoukanýmu zadečku. Jestli chceš, můžeš dělat i další věci, a pak mi ten dopis pošli, moje drahá šoustalko se zahnědlou prdelí.

Dublin, 9. prosince 1909