Svatý Augustin: Vyznání (přeložil Mikuláš Levý)
Kniha šestá
Hlava VI.
Prahnul jsem po hodnostech, zisku a manželství a Ty jsi se mně smál. V těch žádostech jsem trpěl přehořká muka; Ty jsi mně byl tím milostivějším, čím méně jsi dopustil, aby mně bylo sladkým něco, co jsi nebyl Ty. Viz mé srdce, Pane, jenž jsi mi vnukl, abych připomenul a vyznal tuto věc. Nyní lne k Tobě duše má, již jsi vysvobodil z chytlavého lepu smrti. Ach, jak byla bídná! A Ty jsi rozjitřil ránu, aby bolestí přemožena, opustivši všechno, se obrátila k Tobě, jenž jsi nade všechno a bez něhož by ničeho nebylo; aby se obrátila k Tobě a byla uzdravena. Och, jak jsem byl tehdy nešťasten! Ty jsi způsobil, abych cítil své neštěstí v ten den, kdy jsem se připravoval přednésti chvalořeč císaři plnou lží, již si pochvalovali ti, kteří věděli, že lhu. Mé srdce svíralo se těmi starostmi a planulo horečkou záhubných myšlenek, když kráčeje ulicí milánskou, zpozoroval jsem chudého, podnapilého žebráka, jenž žertoval a se veselil. Povzdechnuv řekl jsem přátelům, kteří mne doprovázeli: „Jaká muka nám připravují naše pošetilosti!“ Vždyť vším svým úsilím - jež jsem tehdy vynakládal, vleka s sebou pod ostny žádostí celé břímě svého neštěstí, jehož tíha se stále zvětšovala - nechtěli jsme dosíci ničeho jiného než klidné radosti, v čemž nás onen žebrák již předešel a kam snad my nikdy nedospějeme.
Tedy čeho onen žebrák dosáhl několika vyžebranými haléři, totiž radosti z pozemské blaženosti, toho jsem já dychtil dosíci po tak obtížných a neschůdných cestách? On zajisté neměl pravé radosti, já však svou ctižádostí jsem hledal mnohem nepravější. A přece on byl pln radostí, já pln neklidu; on beze vší starosti, já pln obav. A kdyby se mne byl někdo otázal, chci-li býti vesel, nebo se strachovati, byl bych odpověděl: „Chci býti vesel!“A kdyby se mne opětně někdo otázal, chci-li býti jako on, nebo zůstati,jak jsem byl, byl bych odpověděl: „Chci býti jaký jsem, třeba starostmi a strachem zmořen.“ Byl bych odpověděl ne dle pravdy, nýbrž převráceně. Neboť neměl jsem si dáti přednost před ním, protože jsem byl učenějším, poněvadž jsem v učenosti nenalézal žádné posily; ale učeností jsem usiloval se zalíbiti lidem, ne pro jejich poučení, nýbrž pro dosažení jejich obliby. Pro to jsi holí své kázně rozdrtil mé kosti. (ŽALM 41, 11).
Odstupte tedy, kdo říkají duši mé: „Jest rozdíl mezi radostí a radostí! Onen žebrák se radoval z opilosti, ty však se chceš radovati ze slávy“. Jaká to, Pane, sláva, která není v Tobě? Neboť jako ona radost nebyla pravou, tak ani tato sláva nebyla pravou, poněvadž ještě více převracela mou mysl. Onen ještě té noci se vyspal ze své opilosti; já však se svou jsem lehal a vstával, abych s ní opět lehl a vstal a po kolik dní! Vím, že mezi radostí a radostí je rozdíl a radost ze svaté naděje se nevýslovně liší od radosti toho ubožáka. A také proto byl mezi námi rozdíl. Onen žebrák byl totiž šťastnější nejen proto, že byl pln radosti, když mé nitro hlodala starost, nýbrž i proto, že on děkuje dobrodincům si zaopatřil víno, kdežto já lží jsem hledal svou nadutost. Vtom smyslu jsem tehdy mnoho mluvil svým přátelům; často jsem uvažoval o svém stavu a shledával jsem jej velmi špatným, a nelibost, kterou jsem cítil, zdvojovala mé neštěstí. A usmálo-li se na mne štěstí, mrzelo mne vztáhnouti po něm ruku, neboť prchlo dříve, než jsem je mohl zachytiti.
Kniha šestá
Hlava VI.
Prahnul jsem po hodnostech, zisku a manželství a Ty jsi se mně smál. V těch žádostech jsem trpěl přehořká muka; Ty jsi mně byl tím milostivějším, čím méně jsi dopustil, aby mně bylo sladkým něco, co jsi nebyl Ty. Viz mé srdce, Pane, jenž jsi mi vnukl, abych připomenul a vyznal tuto věc. Nyní lne k Tobě duše má, již jsi vysvobodil z chytlavého lepu smrti. Ach, jak byla bídná! A Ty jsi rozjitřil ránu, aby bolestí přemožena, opustivši všechno, se obrátila k Tobě, jenž jsi nade všechno a bez něhož by ničeho nebylo; aby se obrátila k Tobě a byla uzdravena. Och, jak jsem byl tehdy nešťasten! Ty jsi způsobil, abych cítil své neštěstí v ten den, kdy jsem se připravoval přednésti chvalořeč císaři plnou lží, již si pochvalovali ti, kteří věděli, že lhu. Mé srdce svíralo se těmi starostmi a planulo horečkou záhubných myšlenek, když kráčeje ulicí milánskou, zpozoroval jsem chudého, podnapilého žebráka, jenž žertoval a se veselil. Povzdechnuv řekl jsem přátelům, kteří mne doprovázeli: „Jaká muka nám připravují naše pošetilosti!“ Vždyť vším svým úsilím - jež jsem tehdy vynakládal, vleka s sebou pod ostny žádostí celé břímě svého neštěstí, jehož tíha se stále zvětšovala - nechtěli jsme dosíci ničeho jiného než klidné radosti, v čemž nás onen žebrák již předešel a kam snad my nikdy nedospějeme.
Tedy čeho onen žebrák dosáhl několika vyžebranými haléři, totiž radosti z pozemské blaženosti, toho jsem já dychtil dosíci po tak obtížných a neschůdných cestách? On zajisté neměl pravé radosti, já však svou ctižádostí jsem hledal mnohem nepravější. A přece on byl pln radostí, já pln neklidu; on beze vší starosti, já pln obav. A kdyby se mne byl někdo otázal, chci-li býti vesel, nebo se strachovati, byl bych odpověděl: „Chci býti vesel!“A kdyby se mne opětně někdo otázal, chci-li býti jako on, nebo zůstati,jak jsem byl, byl bych odpověděl: „Chci býti jaký jsem, třeba starostmi a strachem zmořen.“ Byl bych odpověděl ne dle pravdy, nýbrž převráceně. Neboť neměl jsem si dáti přednost před ním, protože jsem byl učenějším, poněvadž jsem v učenosti nenalézal žádné posily; ale učeností jsem usiloval se zalíbiti lidem, ne pro jejich poučení, nýbrž pro dosažení jejich obliby. Pro to jsi holí své kázně rozdrtil mé kosti. (ŽALM 41, 11).
Odstupte tedy, kdo říkají duši mé: „Jest rozdíl mezi radostí a radostí! Onen žebrák se radoval z opilosti, ty však se chceš radovati ze slávy“. Jaká to, Pane, sláva, která není v Tobě? Neboť jako ona radost nebyla pravou, tak ani tato sláva nebyla pravou, poněvadž ještě více převracela mou mysl. Onen ještě té noci se vyspal ze své opilosti; já však se svou jsem lehal a vstával, abych s ní opět lehl a vstal a po kolik dní! Vím, že mezi radostí a radostí je rozdíl a radost ze svaté naděje se nevýslovně liší od radosti toho ubožáka. A také proto byl mezi námi rozdíl. Onen žebrák byl totiž šťastnější nejen proto, že byl pln radosti, když mé nitro hlodala starost, nýbrž i proto, že on děkuje dobrodincům si zaopatřil víno, kdežto já lží jsem hledal svou nadutost. Vtom smyslu jsem tehdy mnoho mluvil svým přátelům; často jsem uvažoval o svém stavu a shledával jsem jej velmi špatným, a nelibost, kterou jsem cítil, zdvojovala mé neštěstí. A usmálo-li se na mne štěstí, mrzelo mne vztáhnouti po něm ruku, neboť prchlo dříve, než jsem je mohl zachytiti.
teamo
No comments:
Post a Comment