Autor: Stanislav Komárek, biolog a filozof
Slovo „pošetilost“ jakožto opačný protipól k „moudrosti“ zní v dnešní češtině antikvovaně jako by představovalo něco dávno minulého, jako třeba „řemdich“ či „krumplování“. I slovo „moudrost“ zní starobyle a v běžném jazyce se ho už téměř ani nepoužívá, možná proto, že jemu odpovídající jev vyšel po vzoru pozdněstředověké výzbroje či ošacení z módy. Co to vlastně moudrost je, či snad bývala, není tak úplně snadné v krátkosti definovat.
Nejspíš se jedná o schopnost rozeznat podstatné jako podstatné, i přes spleť rozmanitých stromů přece jen uvidět les. Pošetilé počínání je naopak to, které podstatné od nepodstatného nerozliší či si stanoví priority právě opačné - záchranář, který bedlivě fačuje mírně odřené koleno, zatímco vedle stříká z krční tepny krev až na strop, by byl podobného konání trochu drastickým, ale výstižným příkladem.
Sledujeme-li počiny dnešní Evropské unie, která na jedné straně minuciózně reguluje a podchycuje to i ono a na druhé obchází základní témata životaschopného státu či soustátí, jako je jednotná zahraniční politika či společná armáda, zmocňuje se nás hluboký smutek z promarněné šance. Je poměrně zhoubné napřít energii, kterou nemáme odvahu investovat do věcí hlavních, s tím větším entuziasmem do řešení těch podružných. Číňan by řekl cosi v tom smyslu, že „když si netroufli na tygra, pochytali aspoň všechny plže“.
Je pravda, že způsob vzniku EU je historicky zcela ojedinělý, neboť se tak nedělo násilně a nově připojené krajiny nebylo nutno dobývat. Naopak, samy se tlačí. To nemá v dějinách vůbec obdoby, alespoň ve Starém světě ne. Nejbližší podobný fenomén, Bismarckovo sjednocení Německa, probíhal mnohem drsněji. To, co vlastně činí stát funkčním, je jednotný hospodářský prostor bez celních bariér, jednotná měna a dvě už výše zmíněné a dosud chybějící funkce.
Můžeme kvitovat s povděkem, že se Evropa poučila z hrůz poslední světové války a stala se kontinentem mírumilovným, soustředěným na prosperitu místo na výboj či ideologickou misii. Je ovšem na pováženou, pokud třeba kosovskou krizi musely před několika lety řešit v úloze světového četníka v zásadě USA. I Evropský parlament, nemá-li být jen svérázným aklamačním shromážděním někdy bizarních figurek, které produkuje v nejlepším případě podobně jako generátor náhodných čísel nepředvídatelné rozruchy a poruchy, by se musel stát čímsi funkčnějším. Osobami alespoň trochu s praktickou politikou obeznámenými a alespoň trochu akceschopnými by byli řekněme starostové měst nad 200 tisíc.
Je jistě pravda, že je snadno mluvit někomu, kdo v příslušných strukturách nefunguje a jejich technické problémy nezná, ale s trochou odstupu vyniknou fenomény, které uvnitř mechanismu samého nevidíme -tam se může prosazení nového typu formuláře stát počinem hodným héroa. Alarmující je i neobyčejná míra administrativního přelévání peněz mezi regiony, byť z ní naše země momentálně profituje. Jako celek ale jistě bude tlumit lokální přičinlivost či ji zaměňovat za administrativní dovednost v přístupu k penězovodům.
Už od dob římského impéria je jasné, že při řízení rozlehlých a etnicky a nábožensky heterogenních celků je radou rozumu intervenovat do lokálních záležitostí jen ve věcech zcela zásadních a vše ostatní ponechat v rukou místních autorit a tradic. Celoevropsky jsme v podstatě téměř na opačné cestě, ochotni zaměnit třeba celokontinentální restrukturaci dopravy a spojů za jednotný design návsí. Už teď připomíná starý kontinent oproti Asii spíše skanzen a při zachování současných trendů se jím do patnácti let jistě stane, jako malebný, leč nevýznamný a vyčerpaný poloostrov kdesi na okraji obrovské euroasijské masy. Současný stav připomíná spíše skomírající pozdní RakouskoUhersko s jeho relativní bezúhonností, bezmocí a kafkovským dusnem. Přechod k plné státnosti by si kromě odvahy a vůle k ní vyžádal i jednotný úřední jazyk pro komunikaci mezi regiony a naskýtá se samozřejmě i otázka, zda by volba angličtiny byla v této souvislosti tak automatickou samozřejmostí, jak by se mohlo jevit.
Stát v plném slova smyslu si také z hlediska lidské psychologie žádá jednu výraznou osobu, k níž se po vzoru někdejšího náčelníka tlupy soustřeďují pohledy - rychle se měnící nevýrazný normoúředník není pro lidské duše zcela vhodným úběžníkem. Vzhledem k tomu, že Evropa nemá tradici mocných prezidentů amerického typu a naopak se nad ní vznášejí přízraky rozmanitých fýrerů, je otázka, zda by nějaký velmi konstituční euromonarcha neřešil celý problém elegantněji. Ti, kdo volají po „křesťanském základu evropské kultury“, by hned měli velmi zřetelného „vládce z Boží milosti“.
Druhou polovinou pravdy je, že hranice jednotné Evropy by bylo třeba urychleně posunout řekněme k Uralu a Araratu a vůči evropsky státotvorně jednajícím muslimům se přestat chovat a priori podezíravě - procedury okolo přijetí Turecka budí vskutku lítost. Pokud ve změti dubů, lip, pinií a břízek nepostřehneme, co je vlastně podstatou lesa, staneme se nesvéprávnou rezervací plným právem.
***
Už teď připomíná starý kontinent oproti Asii spíše skanzen a při zachování současných trendů se jím do patnácti let jistě stane, jako malebný, leč nevýznamný a vyčerpaný poloostrov kdesi na okraji euroasijské masy.
Slovo „pošetilost“ jakožto opačný protipól k „moudrosti“ zní v dnešní češtině antikvovaně jako by představovalo něco dávno minulého, jako třeba „řemdich“ či „krumplování“. I slovo „moudrost“ zní starobyle a v běžném jazyce se ho už téměř ani nepoužívá, možná proto, že jemu odpovídající jev vyšel po vzoru pozdněstředověké výzbroje či ošacení z módy. Co to vlastně moudrost je, či snad bývala, není tak úplně snadné v krátkosti definovat.
Nejspíš se jedná o schopnost rozeznat podstatné jako podstatné, i přes spleť rozmanitých stromů přece jen uvidět les. Pošetilé počínání je naopak to, které podstatné od nepodstatného nerozliší či si stanoví priority právě opačné - záchranář, který bedlivě fačuje mírně odřené koleno, zatímco vedle stříká z krční tepny krev až na strop, by byl podobného konání trochu drastickým, ale výstižným příkladem.
Sledujeme-li počiny dnešní Evropské unie, která na jedné straně minuciózně reguluje a podchycuje to i ono a na druhé obchází základní témata životaschopného státu či soustátí, jako je jednotná zahraniční politika či společná armáda, zmocňuje se nás hluboký smutek z promarněné šance. Je poměrně zhoubné napřít energii, kterou nemáme odvahu investovat do věcí hlavních, s tím větším entuziasmem do řešení těch podružných. Číňan by řekl cosi v tom smyslu, že „když si netroufli na tygra, pochytali aspoň všechny plže“.
Je pravda, že způsob vzniku EU je historicky zcela ojedinělý, neboť se tak nedělo násilně a nově připojené krajiny nebylo nutno dobývat. Naopak, samy se tlačí. To nemá v dějinách vůbec obdoby, alespoň ve Starém světě ne. Nejbližší podobný fenomén, Bismarckovo sjednocení Německa, probíhal mnohem drsněji. To, co vlastně činí stát funkčním, je jednotný hospodářský prostor bez celních bariér, jednotná měna a dvě už výše zmíněné a dosud chybějící funkce.
Můžeme kvitovat s povděkem, že se Evropa poučila z hrůz poslední světové války a stala se kontinentem mírumilovným, soustředěným na prosperitu místo na výboj či ideologickou misii. Je ovšem na pováženou, pokud třeba kosovskou krizi musely před několika lety řešit v úloze světového četníka v zásadě USA. I Evropský parlament, nemá-li být jen svérázným aklamačním shromážděním někdy bizarních figurek, které produkuje v nejlepším případě podobně jako generátor náhodných čísel nepředvídatelné rozruchy a poruchy, by se musel stát čímsi funkčnějším. Osobami alespoň trochu s praktickou politikou obeznámenými a alespoň trochu akceschopnými by byli řekněme starostové měst nad 200 tisíc.
Je jistě pravda, že je snadno mluvit někomu, kdo v příslušných strukturách nefunguje a jejich technické problémy nezná, ale s trochou odstupu vyniknou fenomény, které uvnitř mechanismu samého nevidíme -tam se může prosazení nového typu formuláře stát počinem hodným héroa. Alarmující je i neobyčejná míra administrativního přelévání peněz mezi regiony, byť z ní naše země momentálně profituje. Jako celek ale jistě bude tlumit lokální přičinlivost či ji zaměňovat za administrativní dovednost v přístupu k penězovodům.
Už od dob římského impéria je jasné, že při řízení rozlehlých a etnicky a nábožensky heterogenních celků je radou rozumu intervenovat do lokálních záležitostí jen ve věcech zcela zásadních a vše ostatní ponechat v rukou místních autorit a tradic. Celoevropsky jsme v podstatě téměř na opačné cestě, ochotni zaměnit třeba celokontinentální restrukturaci dopravy a spojů za jednotný design návsí. Už teď připomíná starý kontinent oproti Asii spíše skanzen a při zachování současných trendů se jím do patnácti let jistě stane, jako malebný, leč nevýznamný a vyčerpaný poloostrov kdesi na okraji obrovské euroasijské masy. Současný stav připomíná spíše skomírající pozdní RakouskoUhersko s jeho relativní bezúhonností, bezmocí a kafkovským dusnem. Přechod k plné státnosti by si kromě odvahy a vůle k ní vyžádal i jednotný úřední jazyk pro komunikaci mezi regiony a naskýtá se samozřejmě i otázka, zda by volba angličtiny byla v této souvislosti tak automatickou samozřejmostí, jak by se mohlo jevit.
Stát v plném slova smyslu si také z hlediska lidské psychologie žádá jednu výraznou osobu, k níž se po vzoru někdejšího náčelníka tlupy soustřeďují pohledy - rychle se měnící nevýrazný normoúředník není pro lidské duše zcela vhodným úběžníkem. Vzhledem k tomu, že Evropa nemá tradici mocných prezidentů amerického typu a naopak se nad ní vznášejí přízraky rozmanitých fýrerů, je otázka, zda by nějaký velmi konstituční euromonarcha neřešil celý problém elegantněji. Ti, kdo volají po „křesťanském základu evropské kultury“, by hned měli velmi zřetelného „vládce z Boží milosti“.
Druhou polovinou pravdy je, že hranice jednotné Evropy by bylo třeba urychleně posunout řekněme k Uralu a Araratu a vůči evropsky státotvorně jednajícím muslimům se přestat chovat a priori podezíravě - procedury okolo přijetí Turecka budí vskutku lítost. Pokud ve změti dubů, lip, pinií a břízek nepostřehneme, co je vlastně podstatou lesa, staneme se nesvéprávnou rezervací plným právem.
***
Už teď připomíná starý kontinent oproti Asii spíše skanzen a při zachování současných trendů se jím do patnácti let jistě stane, jako malebný, leč nevýznamný a vyčerpaný poloostrov kdesi na okraji euroasijské masy.
No comments:
Post a Comment